Ing. Jiří Fiedor, Ph.D. je akademikem na Katedře chemie a fyzikálně chemických procesů VŠB – TU Ostrava. Přestože původně vystudoval obor Úpravnictví a technologie vody, osud ho přivedl k odpadovému hospodářství, kde byl fascinován technologiemi zpracování odpadů. Jeho kariéra je spojena s výzkumem vlivu průmyslových technologií na životní prostředí, zejména vodu a ovzduší. Jiří sledoval dynamický vývoj odpadového hospodářství a byl svědkem technologického pokroku, podpořeného legislativními změnami. Jeho vášeň a odbornost v oboru je zřejmá z jeho dlouholeté spolupráce s průmyslovými partnery.

Jiří: Moje práce se stala nejen mým povoláním, ale i koníčkem. Téma odpadového hospodářství je tak důležité a významně ovlivňuje každodenní život nás všech. Cítím potřebu šířit informace o tom, co se s odpadem děje po jeho uložení do kontejneru, a osvětovat i širší veřejnost. Samozřejmě se snažím nakládat s odpadem z mé domácnosti co nejzodpovědněji, v souladu s platnou legislativou. Svým dětem často vysvětluji, co se s různými druhy odpadu děje, nebo co by se s nimi mělo dít. Doufám, že je to ještě neunavuje… ?

Jiří: Je pravda, že jsem v minulosti často tvrdil, že ideální by bylo, kdyby žádný odpad nevznikal. Avšak s časem jsem pochopil, že realita je složitější. Dnes se jednoznačně řídím hierarchií nakládání s odpady, která platí pro všechny země EU. Pro srozumitelnost to shrnu takto:

1. Pokud odpad vznikne, měli bychom se snažit znovu použít co nejvíce jeho částí. Například zrcátko z autovraku může sloužit jinému vozidlu.
2. Odpady by měly být přednostně využívány materiálově, tedy recyklovány. Zde je cílem přeměnit odpad na surovinu pro další výrobu. Například PET láhev můžeme rozdrtit, roztavit a vytvořit z ní textilní vlákna pro výrobu spacích pytlů či koberců. Pro tento proces je nezbytný čistý vstupní materiál.
3. Pokud odpady nejsou vhodné k recyklaci, ale obsahují energii, měly by být využity k výrobě energie, ať už tepelné či elektrické.
4. Jako poslední možnost v hierarchii je spálení odpadu bez využití tepla nebo jeho uložení na zabezpečenou skládku.

A teoreticky, kdyby žádný odpad nevznikal, neměl bych práci. Ale to je jen taková legrace na závěr. ?

Jiří: Recyklace plastů je v současné době velmi aktuálním tématem v zemích EU. Ve zbytku světa to tak aktuální není, případně tuto problematiku vůbec neřeší. V Evropě je nejpoužívanějším způsobem odstraňování plastového odpadu jeho další energetické využití, na druhém místě je pak recyklace. Asi čtvrtina veškerého vzniklého plastového odpadu se ukládá na skládky. Cílem EU je do roku 2030 recyklovat 55 % plastových obalů.

Polovina z plastů určených k recyklaci je vyvezena mimo země EU. Děje se tak zejména kvůli nedostatečné kapacitě, technologickým a finančním omezením pro zpracování odpadu v Evropě. Vývoz odpadu z EU do zemí za jejími hranicemi dosáhl v roce 2020 32,7 milionů tun. Většina těchto odpadů míří do Turecka, Indie a Egypta. Ještě před několika lety to byla Čína a Malajsie, ale zde již došlo k významnému omezení přijetí plastových odpadů.

Mezi hlavní překážky recyklace plastů patří v porovnání s výrobou nových kusů kvalita a cena recyklovaných produktů. Výrobci plastů totiž požadují velké množství recyklovaného materiálu zpracovaného podle přísně kontrolovaných specifikací (tedy vysoká vstupní čistota plastového odpadu do recyklačního závodu) a to samozřejmě za konkurenceschopnou cenu.

Jiří: V České republice pravděpodobně letos zůstane několik desítek tisíc tun plastového odpadu nevyužito na třídících dvorech. Ačkoliv zákon o odpadech zakazuje ukládání nevyužitých zbytků plastů z třídících linek na skládky, zpracovatelé odpadu často nevědí, jak s těmito plastovými hmotami naložit, protože pro ně nemají odbyt. Tato situace odhaluje dlouhodobý problém v českém odpadovém byznysu: plasty se často nerecyklují a kapacita pro jejich zpracování je nedostatečná.

Obsah žlutých popelnic je směrován na třídící linky, kde pracovníci vybírají umělé hmoty vhodné k prodeji. Většinou se jedná o PET a duté plasty, například obaly od pracích prášků. Zájem je především o bezbarvé PET lahve. Odhaduje se, že až 50 % obsahu žlutých kontejnerů je těžko recyklovatelných, zejména vzhledem k nedostatečným recyklačním kapacitám v ČR.

Za sběr a recyklaci obalů v ČR je zodpovědná firma EKO-KOM a.s., financovaná z povinných poplatků výrobců a dovozců plastových obalů. EKO-KOM vybudovala rozsáhlou síť sběrných nádob a většinu svého rozpočtu věnuje organizaci a svozu těchto nádob. Pouze 6 % rozpočtu je věnováno podpoře recyklace. Toto rozdělení zdrojů je jedním z důvodů, proč je v ČR málo firem schopných vyrábět plastový regranulát a proč se regranulát často dováží z Německa, kde je levnější.

Podle oficiálních údajů společnosti EKO-KOM je 76 % vyrobených obalů předáno k dalšímu zpracování a recyklaci. Z toho 44 % vytřídili občané v systémech obcí a 56 % bylo vytříděno průmyslovými podniky a obchodní sítí. Česká republika je díky tomu na třetím místě v EU v míře zpětného odběru plastových obalů. Díky efektivnímu systému splňuje ČR již nyní některé evropské cíle stanovené pro rok 2025.

Česká republika má kvalitní síť barevných kontejnerů. Aktuálně je jich přes 558 tisíc, což je v průměru jedno sběrné místo na 100 obyvatel. V průměru musíme ujít k nejbližším kontejnerům pouze 90 metrů. V roce 2020 bylo více než 40 % vytříděných plastových obalů předáno k mechanické recyklaci. Zbytek byl zpracován na certifikované alternativní palivo nebo energeticky využít.

Jiří: Bohužel, situace s recyklací plastů v USA není tak růžová, jak by si mnozí přáli. Ačkoliv USA je jedním z největších producentů plastových odpadů na světě, jejich kapacita a ochota k recyklaci je nedostatečná.

Podle výzkumné zprávy z mezinárodního akademického časopisu „Science Advances“ z roku 2019, s názvem „Kolik plastového odpadu vypouštějí Spojené státy na pevninu a do moře“, Spojené státy produkují obrovské množství plastového odpadu. V roce 2016 dosáhla produkce plastového odpadu ve Spojených státech prvního místa na světě s celkovým množstvím 42 milionů tun. To znamená, že přestože USA tvoří pouze 4 % světové populace, stojí za produkcí 17 % celosvětového plastového odpadu.

Ironií je, že ačkoliv USA často kritizují asijské země za znečištění plastovým odpadem, samy jsou hlavním původcem tohoto problému. Roční produkce plastového odpadu na obyvatele v USA je 130,1 kg.

Je důležité si uvědomit, že tento problém není jen otázkou životního prostředí, ale také otázkou globální odpovědnosti. Ačkoliv existují v USA snahy o zlepšení recyklace a snížení produkce plastového odpadu, stále je zde mnoho práce, která musí být udělána.

Jiří: Když se bavíme o recyklaci v České republice, je důležité mít na paměti několik klíčových bodů, které ovlivňují celkový obraz.

Zavádějící údaje o recyklaci: V minulosti byly prezentovány údaje, které mohly veřejnost vést k mylné představě o skutečné míře recyklace plastových obalů. Například společnost EKO-KOM uváděla, že míra recyklace plastových obalů dosáhla až 69 %. Avšak toto číslo zahrnovalo všechny plasty, které prošly třídícími linkami, bez ohledu na to, zda byly skutečně recyklovány.

Nový zákon o odpadech: Od roku 2021 máme nový zákon o odpadech, který nám klade nové výzvy. Zákon zakazuje skládkování již vytříděného odpadu s výhřevností vyšší než 6,5 MJ/kg v sušině. To v podstatě znamená, že vše, co dobře hoří, by mohlo být využito spálením. Je to krok správným směrem, ale stále máme co zlepšovat.

Oficiální data od Ekokomu: Pokud se podíváme na oficiální data, v ČR tvoří 2/3 celkového objemu tříděného obalového odpadu papír, sklo, nápojové kartony a kov. U těchto materiálů je míra recyklace dlouhodobě okolo 80 %. U plastů je míra recyklace odhadována na 40 %, což je pod cílem EU stanoveným na 50 % do roku 2025.

Ačkoliv máme v ČR vysokou míru třídění odpadu, skutečná recyklace, zejména plastů, je stále výzvou. Je důležité, aby byly přijaty další kroky k podpoře skutečné recyklace a nejen energetického využití odpadu. Musíme se zaměřit na to, jak můžeme tento systém dále vylepšit a jak můžeme dosáhnout vyšších cílů stanovených EU.

A teď oficiální data od Ekokomu.

Pokud se podíváme na oficiální data od Ekokomu, můžeme si vytvořit jasnější obrázek o situaci recyklace v České republice.

Většina, konkrétně dvě třetiny, tříděného obalového odpadu v naší zemi je tvořena papírem, sklem, nápojovými kartony a kovem. U těchto materiálů je míra recyklace stabilní a dlouhodobě se pohybuje kolem 80 %. Téměř všechny tyto obalové odpady jsou směřovány k materiálové recyklaci.

Co se týče spotřebitelských plastových obalů, které tvoří zbývající třetinu tříděného odpadu, situace je trochu složitější. V roce 2020 bylo k mechanické recyklaci předáno více než 40 % těchto plastů z množství, které bylo původně tříděno. Zbytek těchto plastů byl buď zpracován na certifikované alternativní palivo, energeticky využit, nebo pokud nebyl jinak využitelný, byl skládkován.

Pokud se podíváme na odhady pro rok 2020 v kontextu aktuálně známých pravidel, očekáváme, že podle nové evidence bude recyklováno přibližně 87 % papírových obalů, 83 % skleněných obalů a 61 % kovových obalů. U těchto materiálů tedy můžeme očekávat splnění cílů EU bez větších komplikací. U plastů je situace trochu jiná. Míra recyklace plastů je odhadována na 40 %, což je pod cílem EU stanoveným na 50 % do roku 2025. EU nám však poskytuje určitý čas na přizpůsobení se těmto novým požadavkům.

Je důležité si uvědomit, že ačkoliv jsme v některých oblastech recyklace na dobré cestě, stále máme před sebou mnoho práce, zejména v oblasti recyklace plastů.

Jiří: Je pravda, že mnoho lidí může mít pocit, že pokud se všechno nerecykluje, třídění nemá smysl. Ale musíme si uvědomit, že žijeme v době, kdy se technologie neustále vyvíjejí a zlepšují. To, co dnes nemůžeme účinně recyklovat, může být zítra zpracováno díky novým technologiím. Třídění odpadu nám také dává možnost lépe rozumět tomu, jaký odpad produkuje naše společnost, a tím nám umožňuje lépe plánovat a investovat do budoucích technologií a řešení.

Pokud jde o plasty, které se nerecyklují, situace je následující: Většina plastů ze žlutých kontejnerů v České republice je recyklována zhruba z 50 %. Zbytek, zejména v městech s komunálními spalovnami, je energeticky využíván. V městech, kde spalovna není, se část plastového odpadu přepravuje do nejbližších spaloven. Některé plasty mohou být také použity jako složka v tuhých alternativních palivech.

Je důležité si uvědomit, že i když se některé plasty nerecyklují, jejich energetické využití je stále lepší než nechat je ležet na skládkách nebo je nekontrolovaně vypouštět do životního prostředí. Energetické využití plastů může být přechodným řešením, dokud nebudou k dispozici lepší technologie recyklace nebo dokud se nezmění naše spotřební návyky.

Jiří: Kombinované obaly se v poslední době skutečně staly populárnějšími, často pod záminkou ekologičnosti nebo lepší ochrany produktu. Je pravda, že některé kombinované obaly mohou prodloužit trvanlivost potravin a snížit tak množství potravinového odpadu. Avšak z hlediska recyklace představují výzvu.

Pokud se podíváme na běžný jogurtový kelímek, máme zde plastový kelímek, papírový obal a hliníkové víčko. Z hlediska spotřebitele je to složité na třídění, a mnoho lidí to skutečně neudělá. Z ekologického hlediska je důležité, aby byly materiály odděleny, aby mohly být správně recyklovány.

Co se týče plastů obalujících lahve nebo šampony, může to být různé druhy plastů, ale často se jedná o polyetylén (PE) nebo polypropylen (PP). Tyto plasty jsou obecně recyklovatelné, ale pokud jsou kombinovány s jinými materiály, může to komplikovat proces.

Osobně si myslím, že bychom měli směřovat k jednodušším obalům, které jsou snadno recyklovatelné a nevyžadují složité třídění od spotřebitele. Zatímco kombinované obaly mohou mít své výhody v určitých aplikacích, měli bychom se snažit minimalizovat jejich použití tam, kde to je možné. Je také důležité, aby výrobci a značky byly transparentní v komunikaci o tom, jak třídit a recyklovat jejich obaly, a poskytovaly spotřebitelům jasné pokyny.

Jiří: Máš naprostou pravdu, že recyklace a třídění odpadu může být pro mnoho lidí zmatené, a to zejména kvůli kombinovaným obalům a nejasným označením na produktech. Výrobci v ČR nejsou povinni uvádět recyklační symboly na obalech, což může způsobit zmatek u spotřebitelů. Zákon o obalech stanovuje, jaké informace by měly být na obalech uvedeny, ale recyklační symboly nejsou povinné.

Pokud jde o plast na plastu, je to skutečně komplikované. Některé plasty jsou snadno recyklovatelné, zatímco jiné ne. Pokud výrobce uvádí, že plast by měl být odstraněn před recyklací, je to pravděpodobně proto, že tento konkrétní plast není recyklovatelný nebo by mohl zkomplikovat recyklační proces.

Co se týče toho, co by měli výrobci uvádět na obalech, zákon o obalech stanovuje minimální požadavky na informace, které by měly být na obalech uvedeny. To zahrnuje informace o složení obalu, ale ne konkrétní recyklační symboly. V praxi to znamená, že mnoho výrobců uvádí recyklační symboly dobrovolně, ale nejsou k tomu zákonem povinni.

Osobně si myslím, že by bylo užitečné, kdyby výrobci byli povinni uvádět jasnější informace o recyklaci na svých produktech. To by mohlo pomoci spotřebitelům lépe rozumět, jak správně třídit odpad a co s ním dělat dále. Ale dokud se to nestane, je na nás, spotřebitelích, abychom se co nejvíce informovali a snažili se třídit odpad co nejlepší možným způsobem.

Jiří: Je potřeba znovu připomenout, že aktuálně platná legislativa nevyžaduje povinnost informovat o způsobu nakládání s obaly. Povinnost se týká pouze obalů uvedených v legislativě o odpadech, chemických látkách či léčivech. A tak se může stát, že na běžném kelímku od jogurtu nemusíme vždy najít informaci, z kterého materiálu je vyroben, ani jak s ním nejlépe naložit po spotřebování obsahu. Rozhodnutí je v těchto případech na výrobcích produktů.

Panáček a odpadkový koš: značka, která říká, že tento odpad lze likvidovat běžným způsobem (že odpad patří do komunálního/směsného odpadu. Jedná se o symbol, který není povinný (tzn., že ho výrobce obalu nemusí uvádět.) Tento symbol se může vyskytnout také přeškrtnutý (tzn., že se jedná o nebezpečný odpad a nemůže být vhozen do normálního odpadu).

Recyklační trojúhelník: značka se může vyskytovat ve dvou variantách uvedených na obrázku výše. Trojúhelník bývá doplněn: 

1. a) písemnou zkratkou druhu materiálu,
2. b) číslem druhu materiálu,
3. c) písemnou zkratkou i číslem druhu materiálu.

Zelený bod: tato značka říká, že za tento obal byl uhrazen finanční příspěvek na zpětný odběr a jeho další recyklaci a využití.

Jiří: U domácích elektrozařízení je recyklační poplatek již zahrnut v prodejní ceně výrobku. V konečném důsledku tedy tento poplatek hradí zákazník při nákupu výrobku. Co se týče obalů, situace je odlišná. Systém sběru a recyklace obalů v ČR zajišťuje společnost EKO-KOM a.s. Tato firma je financována z povinných poplatků, které platí výrobci a dovozci plastových obalů podle zákona. Díky tomu EKO-KOM vytvořil rozsáhlou a efektivní síť sběrových nádob.

Jiří: Pokud se zaměříme výhradně na komunální odpad, jeho největší částí je stále směsný komunální odpad (SKO). Způsoby nakládání se směsným komunálním odpadem se v různých zemích EU liší. V podstatě existují dva hlavní způsoby zpracování: energetické využití a trvalé uložení na skládku. Podle hierarchie nakládání s odpady stanovené směrnicí EU má energetické využití odpadů přednost před jejich uložením na skládku. Toto pravidlo však platí za předpokladu, že je to technicky a ekonomicky proveditelné. Tato podmínka není dále specifikována, takže míra energetického využití SKO v jednotlivých zemích závisí na odpadové politice daného státu.

V ČR se energeticky využívá přibližně 20 % SKO. Naproti tomu v zemích jako Dánsko či Švýcarsko je to okolo 80 %. Švédsko je na špičce v množství energeticky využitého SKO, neboť využívá více SKO, než kolik samo vyprodukuje, a proto dováží odpady ze zahraničí pro tyto účely.

Nízká míra energetického využití odpadů v ČR je důsledkem dlouhodobého negativního postoj státu k této metodě zpracování. Tento postoj byl ovlivněn faktory jako vysoká investiční náročnost zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO) či tlakem různých ekologických a lobbistických skupin. V blízké budoucnosti by se však situace mohla změnit, protože nový zákon o odpadech více podporuje energetické využití jako metodu zpracování SKO. V současné době se připravuje několik projektů na výstavbu ZEVO.

Jiří: Odpad může být zdrojem energie. Přesto je v České republice skládkování stále nejběžnějším způsobem nakládání s odpady, ačkoliv to v podstatě znamená plýtvání cennými surovinami. Téměř 80 % všech směsných komunálních odpadů končí na skládkách, a tento podíl dokonce mírně narůstá.

Během skládkování organických látek, které tvoří většinu odpadu, dochází k mnoha složitým chemickým reakcím. Uvolňují se uhlovodíky (tzv. skládkové plyny) do atmosféry a vznikají průsakové vody s toxickými výluhy, které pronikají do zemské kůry a následně do spodních vod. Skládky zaberou velké množství půdy a požáry na skládkách nejsou vzácností. Po uzavření se skládky stávají dlouhodobým rizikem pro životní prostředí. Argument, že se vždy jedná o zajištěné skládky, není přesvědčivý.

Vzhledem k těmto problémům dospěla Evropská unie, a později i Česká republika, k názoru, že skládkování:

• je z hlediska vlivu na životní prostředí a ekonomiky nejméně vhodným způsobem nakládání s odpady, protože ztrácíme materiálové a energetické zdroje obsažené v odpadech,
• je z hlediska udržitelného rozvoje pro budoucnost neúnosné.

Evropská unie vyžaduje od svých členských států, aby radikálně omezily skládkování odpadů podle přesně stanoveného harmonogramu a množství, zejména co se týče biologicky rozložitelného komunálního odpadu. Česká republika však nesplňuje závazky vyplývající ze Směrnice 1999/31/ES o skládkách odpadů a množství skládkovaných odpadů NESNIŽUJE. Kvůli neplnění této směrnice čelí Česká republika možným sankcím ze strany Evropské komise.

Jiří: Skládkování odpadů v ČR je řízeno platnou legislativou, která odkazuje na technické normy. Ty podrobně specifikují informace a podmínky týkající se výstavby, provozu, zabezpečení, odvodnění a monitorování skládek. Pokud je vše na skládce provozováno v souladu s požadavky těchto ČSN (české technické normy), nemělo by docházet k ovlivnění okolní krajiny, zejména průsakovými vodami.

Kvalita vod v okolí skládek je pravidelně monitorována pomocí vrtů. Otázkou však zůstává, jak by se postupovalo v případě vysokých koncentrací škodlivin v určitém místě v okolí skládky. Z mého dosavadního zkoumání a konzultací s provozovateli skládek jsem zatím nedostal jasnou odpověď. Spíše mi bylo naznačeno, že taková situace by prostě neměla nastat.

Při skládkování komunálních odpadů, kde je zhruba 30 % biologicky rozložitelného materiálu, probíhají rozkladné procesy, během nichž se produkuje skládkový plyn obsahující přibližně 50 % metanu. Do tělesa skládky se vrtají otvory, kterými se tento plyn odvádí do kogenerační jednotky, kde se z něj vyrábí elektrická energie.

Podle zákona o odpadech musí provozovatel skládky z vlastních finančních rezerv zajistit následnou péči o skládku po jejím uzavření, a to minimálně po dobu 30 let.

Jiří: Upřímně řečeno jsem velký nadšenec a vždy mě zajímají nové technologie. Avšak než si na nějakou technologii vytvořím vlastní názor, potřebuji co nejvíce podrobných informací o jejím provozu. Ještě lépe je, když ji mohu vidět přímo v akci.

V situaci, kdy ČR není schopna zavést a nově provozovat ani léty prověřené a vysoce efektivní technologie, jako je například ZEVO, považuji za nereálné, že by technologie ERVOeco mohla být v následujících 10 letech u nás reálně zavedena.

K tomu je třeba dodat, že tato technologie je patentovaná a informace o způsobu zpracování odpadů a procesech v této jednotce jsou tak omezené, že je obtížné technologii objektivně posoudit. Zvláště když jediným recenzentem je sám vynálezce a prodejce, což může působit až příliš zázračně. Z dostupných informací na internetových stránkách jsem vyrozuměl, že technologie je založena na termickém rozkladu odpadního materiálu bez přístupu oxidačních médií, což je v podstatě pyrolýza. (Pozn. autora: pyrolýza je tepelný rozklad na (plyn, olej, uhlík…) materiálů (př. odpad) bez nebo jen s minimem kyslíku za velmi vysokých teplot.)